Po bitvě u Farsala, v níž Caesar porazil Pompeje, vstupují vítězní Římané do hlavního Egyptského města. Jsou pyšní, okázalí a zpívají o ceně vítězství, o chuti k boji a dobývání území.Egypťané jsou v této chvíli na kolenou, bojí se nabubřelých Římanů , ale zároveň jimi opovrhují. Jejich zbraň je v kultuře a vědění, ta je teď ale chabá proti hrubé síle.
Caesar přichází do země zavést pořádek, ve skutečnosti ale potřebuje peníze na své výboje a těch je v Egyptě dostatek. Čtrnáctiletý a duchem posedlý Ptolemaios sedí sice na trůně, ale vyjednává za něho rádce Ponthinus. Ten uvítá římského dobyvatele nečekaným darem- hlavou zavražděného Pompeia. Takovýto dar si Caesar rozhodně nepřál.
Ptolemaiova sestra (21 let) v tajemném prostředí nad nádobou s rozžhaveným uhlím, vhazuje do ohně vonné esence a v dýmu rozvádí svou představu o budoucnosti: Ona se stane Egyptskou královnou a po vzoru Alexandra Velikého učiní Alexandrii, kterou její otec Ptolemaios Pištec zaprodal Římu, opět hlavním městem světa.
Caesar mezi svými vojevůdci, je trochu unaven věčnými boji, Alexandrie se mu líbí a zvlášť velký dojem v něm zanechala hrobka Alexandra Velikého.
Apolodoros pro něho přináší další dar - nádherný koberec, z něhož se vykutálí Kleopatra. Při jejich prvním setkání je znát jejich vzájemné zalíbení. Dívka stárnoucího vojevůdce nijak nešetří, dovolí si narážky na jeho pleš, dává najevo , že hrdost královská je cennější moci a duch váží víc , nežli koruna.Udivuje duchaplností a zároveň je prostořeká, tak trochu rošťák , což Caesar s úsměvem přijímá. A tahle osůbka by chtěla vládnout Egyptu?
Ptolemaios zuřivě žárlí, nesnese, aby sestra vládla spolu s ním, je jí stále odmítán, ač podle Egyptských zvyklostí má na ni nárok i jako na ženu. Ponthinus ho uklidňuje , už zařídil, aby Achilas sebral vojsko a s přesilou táhl na Římany.
Trůn bude zase jen Ptolemaiův.
Kleopatra! Caesar ji všude vidí, půvabnou a mladou. Je pojednou zamilován, sám se tomu podivuje, jak ta dívka, jež by mohla být jeho dcerou, jak ho okouzlila. Měl přece mnoho žen, příležitostných i dalších avantýr, ale v takhle zralém věku propadnout vášni…. Ona je taková i onaká, výbojná i bezbranná, pokorná i hrdá! On dobře ví, co od něho tahle krasavice žádá. Aby ji dosadil na trůn! Ale sterý ješita za tím vidí i cosi jiného. Konec konců je mocný a dosud přitažlivý muž.
Usmívá se.
Vtrhne pobočník s alarmující zprávou: Římské legie na moři obklíčeny, Achilas v přesile. Caesar rozhoduje - zapalte lodě! Vbíhá Kleopatra a nabádá k útěku tajnou cestou. Ano, půjdou - li společně! A Kleopatra s ním uzavírá spojenectví.
1/Pothinus napadne římskou legii
2/Caesar zapaluje lodě
3/Pod tvými ochranými křídly - Caesar + Kleopatra
opouští tajně Alexandrii - píseň =duet
(Kleopatra/ Caesar)
Caesarův nástupce Marcus Antonius čte ze svitku zprávu o velkých bitvách v |Egyptě , o smrti |Ptolemaiově a o konečném Caesarově vítězství.
V nastálé roztržce podpoří Antonia pouze Brutus. Senátoři se bojovně ptají, proč zůstává Caesar nadále v Alexandrii.Proč své úspěchy a triumfy slaví tam a nikoli v Římě , jak vždy bylo zvykem. Stal se snad odrodilcem? Proč se nevrací tam, kde je ho potřeba? Má to na svědomí ta Egyptská coura? Antonius si ji připomene. Když se s ní kdysi setkal, bylo ji čtrnáct, měla čisté oči a tehdy courou určitě nebyla.
Caesar a Kleopatra plují po Nilu, motiv velké písně o této věčné řece.
Královna čeká syna. Jak ví, že to bude právě syn? Ví to. Milují se a spřádají velký sen o velké zemi, o společné světové nadvládě po vzoru Alexandrově.
Velké shromáždění Egypťanů . Vítají a oslavují novorozeně, narodil se Caesarion! Imperátor je šťasten, konečně má skutečného syna ! Teď už bude moci odjet do Říma , ale na syna si počkal. To ,že zdvihá Caesariona nad hlavu, znamená, že uznává své otcovství. A stvrzuje gestem i to , že se potomek má stát dědicem Egyptského trůnu.
Senátoři , hodnostáři připraveni k uvítání Egyptské královny, uštěpačné poznámky, Římská nadřazenost..Lid se těší na velkou podívanou. Shromáždí se vládcové v čele s Caesarem. Kleopatra slavnostně vjíždí do Říma společně s dvouletým synem. Caesar má oči téměř jenom pro něho, zatímco královna zjevem i oblečením "získává srdce Římanů".
Straní se sedmnáctiletý Octavian, adoptivní imperátorův syn.Vyhledá Bruta, jehož Caesar rovněž nazývá synem. Nenávidí jeho skutečného potomka. Brutus k Caesarianovi zášť nepocítí.
Archelach pracuje na Kleopatřině soše, zatímco socha Pompeiova byla už na příkaz Caesarův instalována v senátě. Kleopatra vyčítá imperátorovi : Jak můžeš odmítat korunu? Caesar se zabývá hrou se synem a klidně a s úsměvem: Nejsem král ,jsem Caesar. Což to nestačí?
A jak můžeš odpouštět svým nepřátelům? To Kleopatra by se zachovala zcela jinak, odvděčila by se pomstou! On si své nepřátele pěstuje a to se nevyplácí.
Caesar právě naučil syna říkat - odpouštím ti. Šťastný otec se usmívá, je nad věcí, žije už dlouho ,aby věděl ,jak je vše pomíjivé. Ale její ženský instinkt předstihuje sebevznešenější myšlenky mužů.
Pod sochou Pompeiovou se chystá spiknutí. Caesar soustředil ve své osobě příliš mnoho moci, což ohrožuje pověstnou Římskou demokracii. Senátoři Casius, Cimber a Casca získávají i Bruta. Ve jménu svobody je třeba skončit s Caesarovou samovládou.
Kleopatra varuje Caesara, aby nechodil do senátu , měla zlý sen - předtuch, vidění…..
Caesar ji neposlouchá , přemítá o tom , že smrt je možná méně strašná, než si představujem. To je zhoubný návyk na život nám ztěžuje umírání. Pokud by si mohl vybrat způsob smrti, vybral by si tu náhlou.
Přichází Brutus, aby přesvědčil vládce, že má jít do senátu.Zdůrazňuje jeho zásluhy a slíbí , že mu bude předán královský titul. Přes Kleopatřiny výstrahy dá se imperátor přemluvit. Kolikrát ještě bude muset překročit Rubicon?
Kleopatra nad čarodějnou nádobou má opět vidění, v dýmu se jí začíná zjevovat celý zločinný akt v senátě: Octavian odvádí Antonia do ústrání , pod sochou Pompeiovou beze zpěvu , spíš jako zpomalená pantomima zasadí první ránu Cimber, přidá se Casca s Casiem , Brutus pak do hrudi….
I Brutus, i tvůj syn!
Antonius předčítá Kleopatře Caesarův testament , adresovaný Římskému lidu. Dědictví patří ze tří čtvrtin adoptivnímu synu Octavianovi ( A co Caesarion, co náš syn? ) Caesarovy zahrady i královská vila za Tiberou patří lidu. Pak jsme tu ovšem neprávem a musíme pryč ! Každý občan obdrží 333 sesterciů.
Jediný dva blízcí, na něž se v závěti nedostalo, tak stojí proti sobě a vědí, že musí stát bok po boku a čelit společnému nepříteli - Octavianovi.
Lidové shromáždění, na hranici se spaluje Caesarovo tělo a lid jej oplakává a prohlašuje bohem, vzdává se drahocenností a hází je do ohně, velká óda na imperátora. Každý z těch lidiček obdrží 300 sesterciů.
Služebnictvo nakládá královská zavazadla, Kleopatra se loučí s Antoniem. - My v Egyptě stavíme hrdinům pomníky, vy je pálíte jako smetí. - Antonius skládá slib - přesvědčí jednou Kleopatru, že i Římané si váží takových hodnot, jako je čest a hrdinství. - Šáteček na rozloučenou.
Loď odváží matku se synem zpět do Egypta. " Synáčku můj , proč pláčeš?" Velká píseň o Nilu, který odnese všechny žaly a protivenství, protože vše pomíjí, kdežto Nil je věčný.
Skončila bitva u Filippi, Caesarovi vrazi poraženi, Cassius i Brutus skončili sebevraždou. Vítězem se stal Antonius, jenž musel bojovat i za Octaviana. Ten se zachoval zbaběle, sám se bitvy nezúčastnil.
To všechno se dovídáme prostřednictvím rozpravy velitele Rufia s římskými vojáky. Ale co se to s nimi stalo? To už nejsou ti hrdí vítězové z dob Caesarových tažení, je to tlupa unavených a nespokojených ozbrojenců, kteří už dlouho nedostali zasloužený žold a trpí nedostatkem potravy. Rufius je uklidňuje, povzbuzuje. Podle něho se teď obrátí vše k lepšímu, pod novým triuvirátem - Antonius - Octavianus - Lepidus.
Vchází Antonius, aby jim slavnostně ukázal mrtvého Bruta. Znavení vojáci se přece jen vzchopí, aby uctili vítěze Antonia, "miláčka římského lidu".
Tak vida, Antonius ! - rozvažuje Kleopatra. Vzpomíná, jak se s ním jako čtrnáctiletá setkala poprvé a jak silně na ni ten voják zapůsobil. Ano , k němu teď obrátí pozornost, on může pomoci její zemi i jí , jež je v Egyptě mocnými nenáviděna. Neuzavřela výhodnou smlouvu s Římem. Na druhé straně obchod vzrostl ve prospěch její země.- Vzpomíná, jaké to bylo za Caesara, ale v duchu se již upíná k Antoniovi.
Fulvie energicky zpracovává svého muže Antonia, aby se choval jako Caesar, přestal konečně být "tím věčně druhým". Cíl - vyřídit Octaviana ! Antonius se ho zastane, jsou přece spojenci - triumvirové. A teď je zapotřebí něčeho jiného, chybí obilí a žold pro vojska. Fulvie souhlasí, ano, je třeba získat obilí a zlato, protože bohatství představuje i moc ! A bohatství je tam na východě ! V Etiopii? Ne , v Egyptě ! - Antonius se brání, je pro něho nemyslitelné přijít za Kleopatrou s napřaženou rukou jako prosebník. - Ale ona přece neví, proč přicházíš namítá Fulvie. Kleopatra? Ta ví všechno !
Kleopatra v lázni navazuje na Fulviin hudební motiv, vzniká fiktivní duet ( Fulvie v jiném prostoru odpovídá). Řekyně opovrhuje všemi, co touží jen po bohatství a zapomínají na vlast a hrdost a pomstu. Sama si ale Fulvie váží jako jediné Římanky, jež je schopna čelit mužské nadvládě. A tak se obě soupeřky nakonec shodnou na tom, že ženský instinkt zmůže leckdy víc, než mužská síla.
Apollodor přináší list od Antonia. Ten ji očekává v Tarzu. Ani pozvání, ani předvolání….Dobrá, ať ji očekává. Ale to setkání se odehraje na Egyptské půdě!
Loď přiráží ke břehu. Antonius očekává, že vystoupí královna, ale místo toho je Apollodorem pozván na loď, na Egyptskou půdu. Vztekle odmítne, ale pak vědom si potřeby královnina bohatství, dá se odnést na loď.
Hostina. "Je možné , že po třech letech je Kleopatra ještě krásnější ? Ale co ten šperk ? Je z mincí s Caesarovou hlavou ! Nezapomnělas ! A Antonius, z jedné třetiny pán Říma…."
" Proč jen z jedné třetiny ? Proč né jediný ?" "Protože nejsem jako on ! " Ať bojuji, vítězím, jak chci , stále nejsem to co on. Chtěl jsem s tebou sepsat smlouvu o budoucnosti tvého syna, o tvé zemi, o snu, jemuž vládneš ty - a Caesar ! Kde je Marcus Antonius ? Vždycky o krok za ním , vždy ten druhý !-
" Takže tys přišel ke mně s tím , abys toho Goliáše porazil jak bájný David?" - "Myšlenky na tebe, strach z tebe…. přišel jsem se jich zbavit ! - Strhne ji náhrdelník. Teprve v Antoniově obětí pro ni Caesar doopravdy skonal.
Fulvie zdrcena žárlivostí ( její muž se válí s tou děvkou v Egyptě ) vyhledá Octaviana a nabízí mu spojenectví. Podle ní je třeba vyvolat občanskou válku a přimět tak Antonia k návratu.Ale Octavian nechce válku, navíc Antoniova absence v Římě mu nevadí. - A nevadí mu ani to, že jeho sok dlí v blízkosti Caesarova syna_?-" To mluvíš o mě? " ptá se triumvir. " Ne, o Caesarovi", vmete mu žena do tváře.To je příliš silné sousto pro Octavianovu ješitnost.- Já jsem Caesar ! " a vykáže Fulvii z domu.
Ale červ pochybnosti se zahryzl. Octavian není bojovník, ale dokonalý stratég a intrikán. Ano , Antonius v blízkosti Caesariona je vlastně nebezpečný. Pod záminkou války s Peršany se rozhoduje skutečně ho povolat nazpět. A ta Fulvie toho příliš mnoho ví, bude nejlépe, když jí dá odstranit. A zraje v něm nápad, jak si zavázat Antonia. Má přece ještě sestru Octavii.
Královna mezi svými sloužícími, je šťastná je až nestoudně zamilovaná. A ví,do koho. Ví , že on je válečník a pijan, tak trochu dítě, trochu herec, vůbec né Caesar a stratég, je všechno jiné, než její sen, ale nemůže si pomoci, tak jako tak ho miluje. Až tak pozdě se poprvé skutečně zamilovala. Až tak pozdě.
A teď se toho má vzdát ? Na jak dlouho? A zda se jí vrátí? V duchu slyší jeho odpověď: Nevzdálím se, v myšlenkách budu stále jen při tobě, má lásko.
Svatební hostina, Antonius se stal manželem Octaviiným a tedy i příbuzným svého největšího rivala. Poté, co se Octavian zbavil Fulvie, donutil k smíru Antonia a ten přistoupil na akt dobré vůle - v zájmu římského impéria.Značně opile se vrhá na svatební družbu, nápadně podobnou Kleopatře. Ale Řím se raduje, že triumvirové drží při sobě, utuží říši a jsou připraveni k společné expanzi do Persie.
Kleopatra zuří, cítí zradu a ponížení vybíjí si hněv na Antoniově zbroji a šatstvu, tohle mu nedaruje !
Služebnice hlásí návštěvu, přichází Apollodor s darem a návrhem na spojenectví ( vybral si tu pravou chvíli, intrikán !). Kleopatra přece není jen královna, ale i krásná žena !
( I ty jsi doopravdy pěkný chlap, mnohem přitažlivější, než ten….) Spolu by se mohli stát pány celého východního středomoří. Vždyť sám Antonius jmenoval Heroda králem Judským ! (Dělá jednu vylomeninu za druhou !).
Kleopatra ani neodmítne, ani se k ničemu nezaváže. Instinkt jí káže zachovat se diplomaticky. Kdo ví, třeba bude toho fešáka jednou potřebovat, už kvůli synovi. Tím se také uklidní.Nejsi jen ty , Marcu Antonie !
Octavian se dotazuje sestry, jak se jí žije v manželství s Antoniem. Octavie není, nadšená, ani zklamána, bere svazek jako službu vlasti. A svěřuje se jí manžel, mluví o svých plánech ? Nemluví téměř vůbec. - Bratr se jí svěří s úmyslem vyslat Antonia opět do Alexandrie ( stále tytéž důvody ). Jeho nepřítomnost Octavii zřejmě vrásky nepřidělá. - A spíte spolu vůbec ? - Jen když je opilý. -A Octavian se usměje: On Caesar věděl, proč se neopíjí.
Po jeho odchodu se objevuje nenadálý návštěvník - Apolloder. Tak jaképak nese zprávy ?
Kleopatra přijímá Antonia jako vyslance Říma, tedy podle protokolu. Co od ní žádá Octavián, vyslancův nadřízený ?Nejdřív na kolena před královnou ! A nová smlouva s Římem ? Ano , s podmínkami ! - Na nástěnné mapě vyznačuje královna území, jež jí Řím musí podstoupit. Antonius jen přitakává. Omluvně se zmíní o sňatku s Octavií.- Stačilo říct ne ! To by ale nebylo moudré. - Co je dnes moudré, zítra bude směšné ! Octavian učinil z královny Antoniovu děvku. To Marcus odčiní jen sňatkem a prohlášením Caesariona za budoucího krále Egypta. A samozřejmě ta území ! Vidíš je, Antonie ? Vidím jenom tebe ! Královna ale nikdy nedopustí,aby láska byla jejím pánem.
Octavianus bouří proti Antoniovi a Kleopatře. Ano , s egyptskou královnou by se senátoři rádi vypořádali. Ale jak, aby zároveň nebojovali proti Marcu Antoniovi ? Vždyť je to Říman, milující a milovaný ! - Triumvirovi nezbývá , než použít největšího kalibru. Ukáže vlastnoruční Antoniovu závěť ( odcizil ji chrámu Vestálek ). Píše se v ní …čtěte: Chci být pochován ve své milované Alexandrii vedle zbožňované Kleopatry ! - Tím senátory přesvědčí.- Odrodilec ! Ano to chce válku , nic než válku !
Rozjařený Agrippa s velkou obrazností líčí Octavii průběh osudové bitvy u Actia. Odehrála se na moři v zálivu a judský král ji spolu s pěšími vojsky sledoval ze skály na pobřeží. Masakr, v němž velké nemotorné egyptské lodě vzaly za své, Agripa s pohyblivými veslicemi zapaloval jednu po druhé. Tak zmizela z hladiny i Antoniova velitelská loď, když marně pronásledovala Octaviana. Ten ale v bitvě vůbec nebyl ! Kleopatra v domnění , že její muž utonul , odplula s konvojem zpět do Egypta. Zdrcující Antoniova porážka. Patrně skončil na dně. Octavie naslouchá pobaveně, nakonec nadšeně tleská. ( Podle techn.. možností lze inscenovat výjevy z boje , mapu s hořícími plavidly, doplnit projekcí atp.).
Antonius zdrcen: Jak jsi mohla odplout z bitvy? Jak jsi mě mohla opustit ? -Řekli mi, že jsi mrtev. - A řekli ti pravdu. Antonius zoufale vysvětluje, jak mu bylo, když viděl královnu odplouvat. Opustil své vojsko, nechal bitvu bitvou, nepomohl svým tonoucím vojákům, neviděl, neslyšel, táhl jen za ní. Jakou pravdu vyslovila tenkrát Kleopatra, když tvrdila, že láska se nikdy nesmí stát jejím pánem ! - A královna překvapivě odvětí : Jak jsem se zmýlila !
Ale teď je nutno se vzchopit. Agrippa táhne na Alexandrii, je potřeba se mu postavit ! Nic není ztraceno ! I kdybys měl jen dvě legie a stál proti naprosté přesile, musíš se zachovat statečně a čestně, tak jak by se zachoval on !
Na to Antonius slyší. Obléká zbroj a odchází do boje. Loučení je krátké, ale plné lásky.
Píseň Antonius !
Antonius ve zbroji vychází z velitelského stanu, aby před bitvou oslovil své vojáky. Leč vidí, že je sám, všichni zběhli, opustili ho, zradili. Jen mrtvý pobočník Rifius tu zůstal. Přibíhá Apollodor se vzkazem. Kde je královna ? - Tam, kam se nikdo živí nedostane ! Nikdo živý ? Znamená to tedy, že je mrtva ? Zbrklý Antonius na nic nečeká, odhodí brnění a velmi obtížně nalehne na svůj meč. Pomoz mi , Apollodore ! To nemohu to nesmím ! - Antoniovi nebylo dovoleno zemřít v boji, jak si přál, po zpackaném životě takhle zbabrá i vlastní smrt ! - Je těžce zraněn, ale živ. Apollodor se omlouvá za to, co vyřkl. Kleopatra není mrtvá, je v kobce chrámu, kam se nikomu nepodaří dostat, a čeká na Antonia. - Vleče jej z bojiště.
Kleopatra "čaruje", vzývá bohyni Isis, aby ochránila jejího syna. Poslala jej do ciziny, aby se zachránil a jednou uskutečnil její a Caesarův sen.
Zjeví se Caesar, aby ji vyslovil obdiv a poděkování. Jak byla tehdy mladá a plná odhodlání ! Jak jej, unaveného vojáka,probudila k životu ! Mnoho mužů dokázala dovést k činům, jež by bez ní nevykonali. Vydala sílu i srdce, víc dát už nemůže. Obětovala se, ale stálo to za to.
Apollodor dovlekl těžce zraněného Antonia do chrámu, ten padá Kleopatře do náruče. V milostném duetu si naposledy vyznají lásku, Antonius umírá a královna slibuje, že se brzy vydá za ním.
Do chrámu vtrhne Octavian a ozbrojenci. Agrippa ohledá Antonia a věcně ohlásí - mrtev. - Octavian je otřesen : A to mi hlásíš jenom tak ? Jak by šlo o mrtvého koně ? Na kolena ! Všichni se chvástejme tím, že jsme znali jeho jméno ! Ve chvíli jeho skonu by měl zařvat celý svět : Antonius je mrtev, Říman Antonius už nežije !
I na Kleopatru udělá jeho projev dojem. Teď vítěz osloví i ji : Nemusí sklánět hlavu před Caesarem. - To královna před ním taky nikdy nedělala. Octavian upřesní, že on je Caesar ! A shledává královnu dosud krásnou. Bylo by škoda ukončit její život. Imperátor ji ušetří. - A co jejího syna ? Dosadí jej za krále na Egyptský trůn ? - Octavian slíbí, že učiní vše, co je v jeho silách a v jeho moci. - Cožpak má nedostatek moci ? On, Říman, Caesar a bůh ?
Tu vchází Agrippa, jeho služebníci vlekou velký koš. Přinesl dar pro vítěze ! Octavian k němu obrátí pozornost ( toho využije Kleopatra, požádá o koš s fíky, v němž je ukryta kobra).
Herodes Předloží imperatorovi Caesarianovu hlavu, to je jeho dar, protože dva "Caesary by svět neunesl". - Ale nedočká se Octavianova vděku. Tak jako kdysi Caesar nad hlavou Pompeiovou se s pohrdáním odvrací a nepřijme jeho napřaženou pravici. Tu spatří královnu, jak klesá uštknutá vedle Antonia. Vítěz zahlédne plazící se kobru a pochopí. Když ji Agrippa zabije, jen podotkne : pozdě ! V té chvíli se cítí vlastně poražen. On i odmítnutý Agrippa odcházejí.
Zůstávají mrtví milenci a zní ústřední motiv - synáčku můj, proč pláčeš ? - Přicházejí zvolna aktéři a zazní mohutná sborová óda na řeku Nil, která dál ponese své životodárné vody, když hrdinové už nebudou mezi živými.